Mechanical, Sairento, Crazy!!! _ Kapitola 3. - Mazací program

1. července 2014 v 21:00 | Samuel K. Shion |  Povídky
Hezký večer přeji,
mám tu pro vás další kapitolu nového příběhu. Nebudu to příliš protahovat, už tak spoustu místa a času zabere nový popis postav, takže... jde se na to ^^

a máme tu TOMOKO!!!
pár bodů:
1) Tomoko velmi miluje Saki a Kohaka (to jste si asi všimli XD )
2) Tomoko je naše culíkatá kráska s zelenými vlasy, kawaii Tomoko X3
3) Chudinka Tomoko má doma na starost všechny domácí práce, moc ji to nebaví, ale pro Saki a Kohaka je ochotná to snášet
4) Zkuste hádat jaká jaká očka Tomoko má... zelená! XD
5) Nejvíc nesnáší, když se Kohaku trápí
6) Tomoko je vyšší než Seiichi XDD ale menší než Taro, měří 166 cm
7) Tomoko je pětka, o těchto číslech myslím dost pochopíte ve čtvrté kapitole
8) No... tak o těch přezdívkách... se nedozvíte ani ve čtvrté kapitole -_- ne fakt se pokusím, aby to v páté už bylo, ale nic neslibuji a jakou přezdívku má Tomoko? No tak pro jednou vám pochopení děje usnadním, její přezdívka zní "Mazací program"
9) Tomoko je trochu jiná než ostatní, nemá otvor na připojení USB, ale má (jak už víme z druhé kapitoly) USB kabel v dlani pravé ruky
10) a zase naše nejdůležitější info, Tomoko je... žena O_O upřímně, myslím, že někdy by si to měla vyměnit se Seiichim XD

a čtvrtou hlavní postavu Mechanical, Sairento, Crazy!!! je... SAKI!!!
pár bodů:
1) Saki má vizáž malé holčičky, ačkoli je starší než třeba Seiichi, vypadá mnohem mladší
2) Saki má naprosto nádherné vlnité blond vlásky, takové úplně kawaii, vypadá s nimi a s tím svým vzhledem a výškou úplně jako panenka
3) Saki je velmi zvědavá malá holčička a tak často dolejzá za Ume, aby z ní něco vyškemrala XD
4) Saki má zlaté oči O_O hezký co? ale nenechte se tím zmást, prostě blond oči nejdou a žlutý mi přišly divný XD
5) Co asi nemá ráda Saki? No co asi... hlad XDD
6) Saki je druhá nejmenší postava celého příběhu, jak už jsem říkal, je jako malá holčička, malinkatá :3 měří 152 cm, ona je na mě hodná, ona je menší než já :333 (jen pro info, já měřím 159 XD, ano já vím, já se mám Seiichimu co smát XDD )
7) Tak když tu máme ten bod sedm, tak vám řeknu, že Saki je číslo sedm (to je moje osudové číslo :3 vážně ji začínám milovat XD )
8) Saki má velmi výstižnou onu záhadnou přezdívku, říká se jí "Panenka" ^-^
9) Jak už víme z konce první kapitoly, Saki má otvor na USB připojení na čele
10) tak tenkorát vás překvapím... Saki není muž... ani žena... ona je holčička XDDDD (ne dobře, obecně je to žena, dostali jste mě XD )

Nom... a teď už snad můžeme ^^ přeji příjemné čtení (tentokrát se neskáče tolik mezi ději, jen se tam pro změnu skáče v čase XDD no užijte si to XD )


V pokoji už byla tma. Oba ještě bydleli u příbuzných, ale využili toho, že její rodiče byli na služební cestě. Leželi vedle sebe a usmívali se na sebe.

"Saki, jsem rád, že jsem tu teď s tebou."
"I já jsem ráda, Hikaru. Jen by mě zajímalo… co bude teď."
"Jak to myslíš?"
"No… jsme žena a muž, oba dvacetiletí, chodíme spolu a teď ležíme v jedné posteli."
"Jo takhle… no to záleží na tobě."
"Hikaru, já se bojím," špitla žena a přitiskla se k němu.
"Jak jsem říkal, je to tvá volba," usmál se muž a přitiskl si ji ještě víc k sobě.
Usnula. Poslouchal její klidný dech a…. žádný tep! Z ženského těla v jeho náruči se vytratil tep. Lehce ji od sebe odtáhl a povídal se na ni. Byla celá od krve. V těle tisíce střepů. S úderem půlnoci se vytratil i její dech, který nahradily žalostné vzlyky mladého muže…

"To je vynikající," rozzářila se Ume, když se zakousla do bagety.
"Jsem ráda, že ti chutná. Sama jsem ji vybírala, vzala jsem svou nejoblíbenější, protože nevím, co máš ráda," usmála se na ni spokojeně Saki.
"Asi… se mě budeš zase na něco ptát, že?" řekla Ume o poznání vážněji.
"No… pokud můžu? Víš, chci vědět o sobě a své rodině co nejvíc a… jediný, kdo může něco vědět, jsi ty. Ty si přeci znala Stvořitele. Byla si jeden z jeho prvních výtvorů."
"Ano. Znala jsem ho. Muž jménem Kurokawa, kterého jsme oslovovali Stvořitel," zavzpomínala Ume a sklopila oči.
"My? Kdo ještě? Další jako my?" nechápala Saki.
"Ano. Velký bratr, já a… Amaya…"
"Velký bratr? O tom už si mi něco povídala. To byl… och… Nebyl to ten, který zabil Stvořitele?!"
"Ano," přikývla Ume. "Zároveň to však byl i první z jeho výtvorů."
"Vážně?" podivila se Saki. "Tohle si mi ještě nevyprávěla. A kdo byla Amaya?"
"Velký bratr byl číslo jedna, první výtvor Stvořitele, já byla trojka a dvojkou byla právě Amaya. Ona pro mě byla něco asi jako pro tebe Tomoko, jako starší sestra."
"Aha, ale… proč s tebou tedy nezůstala? Kde je teď?"
"Víš, ona… umřela…" pronesla tiše Ume.
Kolem zavládlo ticho. Ani jedna z dívek nic neřekla. Ume svírala v ruce bagetu a smutně zírala k zemi, Saki se na ni vytřeštěně dívala.
"Umřela? Jak… jak mohla… umřít?" zakoktala Saki.
"Ještě jsem ti neříkala, co je to Mazací program, že ne?" podívala se na ni s vážným výrazem Ume.
"Ne… neříkala," odpověděla Saki trochu vystrašeně.

Kohaku ležel na posteli, spal. Tomoko seděla vedle něho na zemi a sledovala ho. Usmívala se a chvílemi ho hladila po vlasech. Pomalu otevřel oči.
"Se… střičko?"
"Jsem tady, Kohaku. Ničeho se neboj, už je to všechno pryč, všechno je smazáno," řekla mu konejšivě Tomoko a pohladila ho po tváři.
"Kde je… Saki?"
"Asi ještě u Ume. Neměj strach, s Ume je v bezpečí. Teď ti půjdu udělat něco k snídani, ano?"
"Do… bře," souhlasil Kohaku.

Saki a Ume znovu stály u toho obřího počítače. Ume se rozhodla, že poví Saki celý příběh, přesně tak, jak si ho pamatuje.
"Nevím, co bylo předtím, než mě Stvořitel stvořil, ani nevím, jak dlouho trvalo, než po Amaye stvořil mě, ale vím, že s námi často mluvil, i když byl nejčastěji ve své pracovně, kam jsme měli vstup zakázaný, ale měl nás rád a věnoval nám přinejmenším tolik času, kolik mohl. Byli jsme jako… rodina," Ume se u tohoto slova odmlčela.
"Rodina? Jako já, Tomoko a Kohaku?" zeptala se Saki.
"Skoro ano. Akorát já k sestřičce a bráškovi měla ještě taťku. Stvořitel nás miloval vážně jako vlastní děti a pro nás byl otcem. Žili jsme šťastně do té osudné noci…"

"Amayo? Amayo?"
"Ume, ty jsi vzhůru?"
"Amayo, co to bylo za křik?"
Ume byla vyděšená, pevně se chytla Amayiny noční košile.
"Neboj se, Ume. Jsem s tebou, nic se ti nestane," usmála se na ni Amaya.
"A co táta a bráška? Těm se taky nic nestane, že ne?"
Amaya se odmlčela. Vzala Ume za ruku a šly směrem, odkud předtím slyšely ten křik. Došly do vstupní haly. Ume vyjekla. Uprostřed místnosti ležel jejich otec, na hrudi měl bodnou ránu, přesně v místě, kde lidé mají srdce. U dveří stál Velký bratr, v ruce svíral zkrvavený nůž.
"Proč, bratře? Proč?" nechápala zaražená Amaya.
"Tatínku!!!" vykřikla Ume a vrhla se k tělu.
"Zprovozněte ostatní. Až přijde čas, zapněte ostatní. Jsou v tajném skladišti… pod domem… sejdete schody… je tam zeď… projdete dírou…"
Na více slov už se Stvořitel nezmohl. Naposledy vydechl. Ume se rozplakala, podívala se na sestru. Amaya zpřísnila pohled, kterým se dívala na svého bratra.
"Já musel. Nevím proč. Já prostě musel," řekl Velký bratr. Pak otevřel dveře a utekl do noci.
"Tatínku!!!" zněl domem žalostný křik malé Ume…

"…já a Amaya jsme zůstaly v našem domě. Tehdy jsme začaly poprvé pociťovat to, co teď cítíš ty, potřebu vědět, kdo jsme, proč existujeme, proč nás otec stvořil. Pátraly jsme, prozkoumávaly otcovu pracovnu, kam jsme původně nesměly chodit. Jednoho dne, kdy jsme znovu takhle pátraly, našla Amaya něco zajímavého…" Ume se znovu odmlčela.
"Co? Co to bylo? Povídej, Ume," škemrala Saki.
"Otcův deník," řekla Ume.
"Deník?" zopakovala Saki.
"Ano. Bylo v něm všechno o nás, veškeré záznamy, které si vedl. Byl to celkem tlustý svazek. Amaya mi slíbila, že až ho přečte, dá mi ho také přečíst, ale neudělala to."
"Proč ne?" zajímala se Saki.
"Když ho dočetla, byla neuvěřitelně vyděšená. Na místě deník spálila," vysvětlila Ume.
Saki byla zaražená. Co v tom deníku mohlo být tak strašného? To je snad Stvořitel vytvořil za nějakým tak strašlivým účelem.
"Pořád si mi neřekla, jak to, že zemřela a co je vlastně ten Mazací program?"
"Jedné věci jsme si byli všichni vědomi už, když jsme ještě žili jako rodina. Lidské emoce nás zabíjejí. Pomalu nás zabíjejí, ale nikdy nás nezabijí úplně. Nechají nás trpět tím nejhorším možným způsobem," řekla Ume a lehce se pousmála.
Byl to spíš šílený úšklebek, jaký Saki vídávala často u Tara. Vždycky z něj kvůli tomu měla strach, stejně tak i Ume jí teď naháněla trochu hrůzu.
"Ale nezabijí… takže to nebylo to, co Amayu zabilo…" pronesla nakonec se vší zbylou odvahou.
"Ne, ale Amaya poprvé v životě pocítila strach, tento strach v ní vyvolával nesnesitelnou bolest. Upadla, svíjela se na zemi a marně se snažila něco říct. Nakonec se jí povedl poslední výkřik."
"Co řekla?"
"Zapni ostatní, zapni Mazací program. Nechápala jsem, co to Mazací program je, ale pokud jsem měla zapnout ostatní, věděla jsem naprosto přesně, jak to udělat."
"Ti ostatní… tam jsme byli já, Tomoko, Kohaku a další, že ano?" zeptala se Saki.
Ume přikývla…

Ume utíkala dolů po schodišti. Seběhla všechny schody, zahnula doleva a lehce se protáhla dírou ve zdi. Před ní se objevila obří prázdná místnost, kterou se sestrou již tolikrát od smrti otce prozkoumávaly. Jediné, co se v místnosti nacházelo, bylo pět lůžek a na nich jakési jakoby spící bytosti bezesporu nerozeznatelně podobné lidem, pro Ume již velmi známé tváře. Na lůžkách byla lihovým fixem napsaná čísla 4, 5, 6, 7 a 8.
Došla k rudovlasému chlapci, ležícímu na lůžku s číslem 4. Z kapsy vytáhla flash disk. Hoch byl nahý, stejně jako všichni ostatní. Ume vtekly do očí slzy. Měla strach. Pevně zavřela oči, otočila chlapce na břicho a flash disk mu zabodla do zad… Místnost ozářilo jasně rudé světlo…

Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama