Mechanical, Sairento, Crazy!!! _ Kapitola 2. - Slzy stínů

30. června 2014 v 23:12 | Samuel K. Shion |  Povídky
Ahojky,
táákže, vám sem hodím i druhou kapitolu, tu třetí ale budu muset ještě napsat, pochybuji, že to dneska bude. Nechci ty řeči moc protahovat, ale já vám slíbil představení postav, ale fakt jenom malinké, já toho moc prozrazovat nechci XDD .
Takže první je TARO!!!
pár bodů:
1) Kdo z vás by to byl řekl, že Taro je hlavní postava? O_O Já teda ne XDD
2) Jak už víme nebo se dozvíme hodně během této kapitoly, Taro má rovné rudé vlasy dlouhé po ramena, ale nosí je svázané dozadu do malého culíčku (jinak by měl úplně stejnej sestřih jako Seiichi XD )
3) Taro když se nudí, velmi rád chodí po střechách nebo po rukou nebo po rukou na střeše XDDD
4) Víte, Taro má rudé oči, hustý co? XDD
5) Nejvíc nemá rád nudu
6) Taro měří pouhých 173 cm a to varuji, že jsou zde minimálně další tři postavy, které jsou menší než on a jedna je dokonce úplně stejně vysoká O_O mám tam samý trpaslíky (tedy až na Kohakua, jen počkejte až budu popisovat jeho, nevěřili byste, jak je vysoký)
7) Taro je z oněch níže zmíněných osmi, čtvrtý nejstarší ^^ naše malá šílená čtyřka XD
8) přezdívají mu "Tiché šílenství", respektive budou přezdívat, počkejte, jak se vyvine děj, možná, že o tomhle bude něco už ve třetí kapitole
9) Není asi tajemství, že víc lidí tu bude mít USB připojení... ehm "lidí"... no nic... řeknu vám tajemnství, Taro ho má na zádech, i když přesně nevím kde O_O
10) třešnička nakonec... Taro je muž O______O XDDD
- tak už toho necháme, ať ještě něco stihneme XD

Ještě jednoho vám představím, beru to podle pořadí, jak jdou za sebou dle důležitosti v příběhu, další na řadě je SEIICHI!!!
pár bodů:
1) Okopíroval Tarův sestřih XDD ano přesně tak, Taro ho měl první XDDD
2) Má tedy též rovné vlasy po ramena, jen je má tmavě modré a nosí je rozpuštěné, i když často pod kapucí
3) Seiichi se neustále dívá na filmy v telefonu a pak nadává, že je nechápe O_O no já ho taky nechápu O_O
4) Seiichi má tmavě modré oči XD (tadá zkuste v tom hledat spojitost a pochopíte, proč pořád tak básním o tom, jaké má kdo vlasy XDD )
5) Nejvíc nemá rád zamotané děje a zamotaná sluchátka
6) Seiichi je ještě mnohem menší než Taro, měří pouhých 161 cm... kde je Seiichi? já ho nevidím XDD
7) Seiichi je osm... tudíž z těch osmi nejmladší (mladší než Saki O_O ale Saki vypadá jako malá holčička, on vypadá celkem normálně, až na tu výšku teda, ale jako Saki je ještě menší O_O)
8) Zas jsme u těch záhadných přezdívek, jako je čas se pobavit na cizí účet, jemu se říká "Hledáček" XDD ale tak ono to má svůj význam XD
9) I Seiichi má svůj otvor na připojení USB, nikomu to neříkejte, ale má ho na pravém rameni XDD
10) a bomba nakonec... on je taky muž XDD jako u Tara ještě dobře, ale Seiichi... vážně? to bych nečekal XDDD

- tak ale teď už ten příběh, nějak se to protáhlo XDD




Poslední kapky deště stékaly ze stromů a znovu se začal ozývat zpěv ptáků. Všechno kolem vonělo po dešti. Ti dva seděli na lavičce v parku.
"Hikaru?" špitla mladá žena.
"Ano?" podíval se na ní mladý muž.
"Já… jsem šťastná."
"I já jsem šťastný, když jsem tady s tebou, Saki."
"Hikaru, podívej!" zvolala žena.
"Jé. Duha."
"Ta je krásná, že?"
"Skoro tak krásná jako ty, má drahá."
"Ach Hikaru."
Žena se na muže usmála. Duha na obloze se pomalu začala vytrácet a nebe opět začaly zakrývat šedé mraky. Její úsměv se pro změnil v cákance krve a zpěv ptáků v mužův křik…

Rudovlasý hoch se sklouzl po poslední střeše a přistál na nohou přímo mezi Seiichim a malou holčičkou.
"Áhoj Séiichi," řekl a trochu pitomě se usmál.
"Taro? Co ty tady chceš?" zarazil se Seiichi.
Chlapec s vlasy téměř stejně dlouhými jako Seiichi akorát rudými a svázanými dozadu se otočil.
"Jej. Ahojda Sakí. Tak s tebou tu Seiichi vede spory?" ušklíbl se na holčičku.
"Taro? Ty toho kluka znáš?" podivila se Saki.
"Nápodobně, ty tu holku znáš?" přidal se Seiichi.
"Připadám si naprosto neviditelná! Proč si mě tu nikdo nevšímá!" rozkřikla se Tomoko stále sedící na zemi, jak do ní Seiichi vrazil.
"Ukaž… pomů… žu ti," natáhl k ní ruku Kohaku stojící lehce vzadu.
"Děkuji," pousmála se na něj Tomoko.
"Takže Tomoko a Kohaku jsou tu taky? Súúúper!!!" radoval se Taro.
"Tak počkat, počkat. Kdo to je?" nechápal Seiichi.
"Řekněme, že jsou to dvě praštěné sestřičky, které jsou asi nejhloupější holky, jaké jsem kdy viděl. Hloupější vedle nich může snad být už jen ten kluk, co je tu s nimi. Stačí tohle vysvětlení? Jo ještě jedna drobnost. Oni všichni jsou jako ty a já."
Tarova tvář nasadila téměř šílenecký výraz.
"Počkat tihle tři jsou jako…" zarazil se Seiichi.
"Co to znamená, že…" vydechla Saki.
"Tenhle kluk je jako my," dořekla to za ní Tomoko.
"Já… jsem… hloupý," špitl Kohaku.

"Ume? Ume? Jsi tady?" volala Saki do prázdna.
Klesala dolů po schodišti. S každým schodem se potápěla do ještě větší tmy. Na poslední schod dopadalo modré světlo. Sešla úplně dolů a zahnula doleva. Prošla dírou ve zdi, která tu pravděpodobně byla už nějakou dobu. Místnost za zdí ozařoval obří monitor. Všude po místnosti se nacházela spousta kabelů a drátů všemožných barev, které vedly kamsi do zdi. Všechny ústily ve velkém panelu plném tlačítek. Celé to připomínalo jakýsi obří počítač. Jako téměř v každém počítači i v tlačítkovém panelu byly otvory na USB připojení, ale jen ve dvou z mnoha, které se tam nacházely, byly připojené kabely. Jeden vedl opět kamsi do zdí, druhý se táhl směrem vzhůru a končil zapojený z pravé strany do hlavy vedle stojící dívky, která neustále cosi mačkala na panelu a nespouštěla oči z monitoru.
Saki k ní pomalu šla blíž, cestou se ale zamotala do kabelů a zakopla. Teprve tahle rána donutila dívku s fialovým mikádem a brýlemi odtrhnout se od monitoru.
"Saki? Co to tam děláš? Opatrně, ať mi tu něco nevypojíš."
"Omlouvám se," špitla Saki a rychle se zvedla.
"Ráda tě zase vidím, maličká Saki," pousmála se dívka.
"Proto jsem taky tady. Musíš tu být tak osamělá celé ty dny, chudinko Ume."
"Roky, Saki. Roky. Ale jsem ráda, že za mnou vždycky jednou do týdne zajdeš. Je milé mít také pro změnu jinou společnost než jen počítač."
"Přinesla jsem ti něco dobrého k snědku," řekla Saki a ukázala piknikový košík, který měla s sebou.
Ume se usmála a odpojila si kabel z hlavy.

"Takže si jmenují Tomoko, Saki a Kohaku, ano?"
"Spráávně, Seiichi a všichni tři jsou stejní jako my. Jsou spolu od začátku a tak se cítí jako sourozenci, ale ve skutečnosti žádní sourozenci nejsou. A nebo jsme sourozenci my všichni, podle toho, jak to vezmeš. Ovšem ty holky jsou velmi zvědavé a moc se zajímají o to, odkud vlastně pocházíme. Vědí toho víc, než my dva dohromady, o nás i o Stvořiteli. Přesto stále neznají ten důvod, proč existujeme a nejspíš se nezastaví, dokud na to nepřijdou," zasmál se Taro.
"A ten kluk?" zajímal se Seiichi.
"Ten kluk je zvláštní. Je takový zasekaný, co je znám, asi chybný model. Moc jsem se jich neptal, jelikož mě to nezajímá, ale podle toho, co říkali, je nás prý osm. Když vezmeš oni tři plus my dva plus ještě Hikaru, je to šest. Zázrak, že jsme se takhle sešli téměř všichni, nemyslíš?"
"Myslíš, že je ten kluk jako Hikaru?" pronesl zamyšleně Seiichi.
Kolem zavál další poryv větru a odnesl s sebou další várku podzimního listí ze stromů. Něžně si pohrál s vlasy obou chlapců, stáhl gumičku z Tarova ne moc pečlivě uvázaného culíčku. Opomenout odlišné rysy v obličeji a to, že byl Taro o víc jak deset centimetrů vyšší, mohli by z nich být dvojčata. I když… Seiichi byl takový spíš drobný takovým roztomilým způsobem, zatímco Taro byl vychrtlý spíš skoro jako nějaký anorektik.
"No nevím, ale já si to nemyslím. Kdyby byl jako Hikaru, nemohl by si přeci jen tak chodit po ulici. Odpojit Hikara z toho jeho přístroje, tak moc dlouho nepřežije," odpověděl Taro, sehnul se pro gumičku a znovu si svázal vlasy.
"Asi máš pravdu."

"Jsem… hloupý," zašeptal Kohaku.
Seděl na posteli ve svém pokoji a vypadal sklesle. Tomoko zrovna luxovala. Saki byla malá a navíc líná a Kohaku… řekněme trochu nešikovný a často lehce mimo tuhle realitu, takže všechna práce v domě připadla na Tomoko. Zaklepala na dveře Kohakova pokoje.
"Kohaku? Můžu dál? Potřebovala bych u tebe vyluxovat!" Odpovědí jí přišlo vzlykání. "Kohaku!!!"
Vypla vysavač, pustila ho na zem a vletěla do pokoje. Kohaku seděl na posteli schoulený do klubíčka a plakal.
"Jsem… hloupý," opakoval.
"Kohaku," povzdychla si Tomoko. Lehce se usadila vedle něho a vzala ho kolem ramen. "Tebe trápí to, co odpoledne řekl Taro?"
"Jsem… hloupý?" podíval se na ni Kohaku.
"Ne, to víš, že nejsi hloupý," usmála se na něho Tomoko.
"Ale… Taro… si to… myslí."
"Kohaku, já… nechci, aby ses trápil," řekla Tomoko a po tvářích ji stekly dva malé pramínky slz. "Můžu ti pomoci, i když tě to zraňuje. Je to lepší, než se dívat, jak se trápíš."
Tomoko přitiskla dlaně k sobě, pak jakoby levou rukou něco chňapla a začala tahat. Z pravé dlaně vytáhla kabel. Venku zavál silný vítr a otevřel okenice v Kohakově pokoji. Vítr rozpohyboval oběma vlasy. Nezbedné růžové pramínky, které byly moc krátké, aby držely v Kohokově jinak dlouhém culíku, odvlály na stranu a odhalily na pravé straně Kohakova krku otvor na připojení USB. V jednom souvislém pohybu s vytažením kabelu z dlaně, Tomoko zastrčila koncovku do Kohakova krku. Kohaku zavřel oči, ve chvíli, kdy je znovu otevřel, zbylo mu v nich pouze bělmo, kterým začala běhat růžová čísla.
"Odpusť mi to, Kohaku," zašeptala Tomoko, opírajíce se o Kohakovo rameno.
Na Kohakovy kalhoty začaly kapat malé kapičky slz.


Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama