Mechanical, Sairento, Crazy!!! _ Kapitola 1. - Počátek chaosu

30. června 2014 v 21:53 | Samuel K. Shion |  Povídky
Ahojky,
takže jak jsem sliboval, dávám sem první kapitolu. Víte, rád bych vám řekl něco málo o postavách, ale teď bych tím asi jen prozradil děj, kdyžtak u druhé kapitoly jich pár představím, ale ne všechny, protože v druhé kapitole se ještě ani všichni neobjevili a ani ve třetí nejspíš ne... no... asi je budu představovat po dvou nebo po třech, přeci jen mám jich jen třináct (třináct, jak krásné číslo :33 ).
Tak a nyní už se můžete pustit do čtení, doufám, že se bude líbit a doufám, že to alespoň ze začátku nebudete moc chápat a trochu se v tom ztratíte, jelikož k tomu je tenhle příběh určený. Snad si to užijete, nemohu totiž zapřít, že mně osobně se to moc líbí ^^ jen by to mohlo být lépe napsané, ale ten děj, postavy a tak... to se mi líbí (aby ne, když při tom poslouchám opening Mekaku City Actors XDD )....




Celý tenhle svět je zmatený, ale já mám zmatek rád. Uprostřed chaosu se cítím jako v zábavním parku. Nepotřebuju vědět, kdo jsem nebo kde jsem se tu vzal… ostatní to ale až přehnaně řeší…

Nemám rád zamotané děje. Nemám rád zamotané děje. Kdy už se tenhle příběh rozmotá? Je to jako můj život. Spousta nových a nových otázek a žádné odpovědi…

Odkud jsme? Ach kéž bych věděla. Ale tohle teď není to, co potřebuji řešit. Důvody proč jsme vznikli, za jakým účelem. Nyní je mou hlavní prioritou ty dva ochránit…

"Miluji tě Saki, chci, abys to věděla."
"Ach Hikaru, já… tohle je jako splněný sen. Ani nevíš, jak dlouho jsem snila, že mi něco takového řekneš. Ale počkej, to kvůli mně…"
"Ano, jen kvůli tobě jsem šel na tuhle vysokou, jelikož tě miluji od chvíle, kdy jsem tě poprvé spatřil v prváku na vyšší střední. Nikdy se od tebe nechci odloučit."
Blondýnka s do půli stehen dlouhými vlnitými vlasy se usmála. "I já tebe, Hikaru," řekla.
Rozcuchaný zrzek ji popadl za ruce a pevně je sevřel ve svých dlaních. Následně ji dlouze políbil. Zapadající slunce skrz velká okna ozařovalo lavice a dokonce i na katedru ještě dosáhlo. Romantický okamžik, kdy tam ti dva jen stáli a drželi se za ruce uvězněni v nekonečném polibku, se rozpadl na tisíce střepů.
Střepy rozbité okenní desky, krev, křik, mladé tělo probodáno tisíci střepů, pláč a žalostné volání z úst mladého muže…

Sestřičko…

"…sestřičko?" zopakovala malá dívenka a naklonila hlavu lehce na stranu.
"Ach Saki, promiň, přemýšlela jsem. Copak si chtěla?" usmála se na ni dívka s dvěma dlouhými rovnými zelenými culíky.
"O čem si přemýšlela?"
Holčička s dlouhými vlnitými blond vlásky se do své sestry zabodla pohledem. Zelenovláska polkla naprázdno.
"O tom… že…" Dívce stekla z čela kapka potu. "No že… bychom si měli pořídit nějaké závěsy!" řekla rychle, odhopsala k oknu a ukázala na něj. "Víš, takhle nám sem pořád každý vidí."
"No dobře," usmála se Saki.
"A co si to tedy potřebovala?" oplatila jí úsměv sestra, které spadl kámen ze srdce.
"Mám hlad!!! Kdy už bude oběd?!!!" vykřikla Saki.
"Už brzy. Vydrž ještě chvíli."
"Jenže já mám hlad, Tomoko!!!" křičela Saki.
"No jo, no jo, hned to bude!" zoufala Tomoko a rychle se vrátila k plotně.

Konečně bylo uvařeno a Tomoko přinesla ke stolu dva talíře. Jeden položila před Saki a druhý před chlapce sedícího naproti ní.
"Nechte si chutnat," řekla a běžela ještě sobě pro talíř.
Saki se okamžitě pustila do jídla. Vtom se zarazila.
"Kohaku, proč nejíš? Tuhle máš přeci rád, ne?"
"Co? Co se děje?" rozhlédl se růžovovlasý hoch kolem sebe.
"Jídlo?" ukázala Saki na talíř před ním. Vytřeštila oči. "Kohaku! Tvůj culík! Vždyť ho máčíš v té dobré polívce!!!"
"Co se stalo?" nechápala Tomoko, která se právě vrátila z kuchyně.
"Kohaku je zase úplně mimo a máčí ten svůj dlouhej růžovej culík v tvé vynikající polévce!" nadávala Saki.
"Kohaku!" vykřikla Tomoko a upustila svůj talíř.
Talíř se rozbil na spoustu střepů, ale Tomoko to zřejmě nezajímalo. Klečela u Kohakovi židle, držela ho za ruku a hladila ho po ní.
"Vždyť mu nic není, jen měl zase výpadek," trucovala Saki.
"Vážně ti nic není, Kohaku? Kdyby cokoli, musíš mi to říct," strachovala se Tomoko stále svírajíc jeho ruku. Chvěla se.
"Nic… mi není… Neboj se… sestřičko," usmál se na ni Kohaku.
"To jsem ráda," oplatila mu úsměv Tomoko.
"Ale kdo to bude uklízet?" ptala se Saki.

"Už zase je to zamotané," zlobil se chlapec. "Pitomá sluchátka!"
"Seiichi. Seiichi," volal ho hlas z vedlejšího pokoje.
Hoch rychle běžel za hlasem.
"Co se stalo?" zvolal vyděšeně Seiichi.
"Slyšel jsem, jak nadáváš. Děje se něco, Seiichi?" zeptal se unaveným hlasem zrzavý chlapec ležící v posteli.
"Ne. Jen se mi zase zamotala sluchátka," rozesmál se Seiichi. "Víš, že to nesnáším. Promiň, asi jsem tě probudil."
"Ani ne. Nějak nemůžu spát," odvětil Hikaru a zadíval se ke stropu.
Seiichi se přestal smát. Ustaraně sledoval Hikara.
"Nom… nebolí tě něco, Hikaru? Máš všechno pořádně zapojené?"
Seiichi zvedl z Hikara deku. Hikaru měl do sebe připojených šest černých kabelů. Dva, jeden na každé straně hlavy, další dva, jeden do zápěstí na každé ruce a poslední dva do chodidel. Seiichi je všechny zkontroloval, zda jsou pořádně zapojené, s úlevou zjistil, že ano. Všech šest kabelů vedlo do velkého počítače vedle postele Hikarovi za hlavou. Seiichi Hikara znovu přikryl.
"Seiichi, ty někam jdeš?" tázal se Hikaru, když viděl, že má Seiichi na sobě svou běžnou modrou "venkovní" mikinu.
"No ano. Jen skočím nakoupit, za chvíli jsem zpátky," usmál se Seiichi.
"Dobře, budu na tebe čekat," špitl Hikaru, zavřel oči a usnul.
Seiichi se na něho ještě naposledy usmál, schoval všechny své po ramena dlouhé tmavě modré vlasy pod kapuci mikiny a šel.

"To je ale dneska nuda, nic se tady neděje," stěžoval si hoch sedící na střeše jednoho z domů. "Chtělo by to alespoň nějakou nehodu, ale lépe třeba přepadení nebo tak… i když kdyby bylo něco nového, nevídaného, bylo by to fajn. Pokud něco opravdu nesnáším, je to nuda. No tak lidi dělejte něco zajímavýho. Rychle, rychle, rychle."
Celý znuděný začal hodit po rukou po střešních taškách a rozhlížel se kolem, jestli se někde neděje něco zajímavého. Zastavil se.
"Heleme se, heleme se. Jestli pak to není Seiichi. Zdá se, že se s někým hádá. To bude zajímavé."
Odrazil se rukama, udělal ve vzduchu salto a dopadl na nohy. Následně seskočil dolů ze střechy.

Seiichi šel po ulici. V jedné ruce tašky s nákupem a v druhé mobil. V uších měl sluchátka a koukal do telefonu.
"Už zase je ten děj hrozně zamotaný. Nemám rád zamotané děje. Ach jo. Proč já se na to vůbec dívám?" povzdychl si.
Zničehonic do někoho vrazil. Culíkatá zelenovláska upadla na zem. Seiichi pozastavil film a vyndal si jedno sluchátko.
"Hej! Nemůžeš dávat pozor na cestu!" rozkřikla se na něj blonďatá holčička stojící vedle zelenovlásky.
"Omlouvám se," řekl zaražený Seiichi.
Kolem nich zavál poryv větru. Lístky na stromech se zatřepetaly a odlétaly pryč. Vánek také shodil Seiichimu kapuci z hlavy a hrál si s vlasy malé holčičky. Na okamžik jí odvál vlasy z čela, pak opět ustal. Seiichi se na ni udiveně díval.
"Co je? Na co koukáš?" osopila se na něho holčička.
"Tvé čelo…"
"Jejda!" vyjekla a zakryla si čelo dlaněmi. "Nic si neviděl!"
"Ty… máš na čele… otvor na připojení USB?"


Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Awi Awi | 8. února 2015 v 12:55 | Reagovat

Nom.. vypadá to opravdu zajímavě :D Jen si to asi estě jednou přečti. Občas ti tam uteče písmeno nebo čárka.^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama