21 dní - Den 0 Ve znamení blázna (2. část)

11. února 2014 v 21:29 | Samuel |  Starší povídky
Jak jsem slíbil, tady je ta další část. Snad se bude líbit stejně jako část první ^^


"Ten kluk zemřel přímo před tebou?! To snad ne!," zlobila se Ohazia.
"Nemůžu za to, vzal mi karty," řekl nezaujatě Karoz.
"Ale tohle se stát nemělo! Co si teď tvoji spolužáci budou myslet?!"
"Budou říkat, že jsem ho do té silnice strčil."
"Přesně. Ty… ty…!"
"Nemá cenu se rozčilovat. Stalo se a nitě času nelze spálit či jinak zničit. Je to jako stolní hra, když se musíš vrátit o políčka zpět, je to špatně, ohlížení se za minulostí vede k zoufalství a vzteku. Každý hráč se ze všech sil snaží dostat do cíle a je naštvaný, když se musí vrátit až na start. Není nic těžšího než začít znovu, dívat se do budoucna však není špatné, pořád je tu možnost, že vyhraješ, a když prohraješ, stane se ta prohra jen další minulostí, za kterou se nesmíš ohlížet, tak co můžeš ztratit? Nenech špatné události, aby tě pronásledovaly."
Na židli opodál seděl v tureckém sedu malý chlapec. Mezi prsty si pohrával s nitkami tenkými jak pavoučí vlákna, přesto podle odvážných škubů, které s nimi prováděl, zřejmě pevné jako lana.
"Taroky, ty se raději neozývej. Buď se chováš jako nějaký hyperaktivní spratek, anebo meleš řeči, kterým nikdo nerozumí," zamračila se na chlapce Ohazia.
"Čas je tenounký, ale nezničitelný, stejně jako tyto nitě," řekl Taroky, aniž by spustil oči z nitek.
"Nitě času," zašeptal Karoz.
"Jste oba divní," zuřila Ohazia.
"To říká ta pravá," ozval se smích z rohu místnosti.
Zpod závoje stínů vystoupila další postava. Chlapec od pohledu o něco starší než Karoz. Měl na sobě černý plášť s širokým límcem, který mu zakrýval polovinu tváře, takže mu byly vidět jen jeho hluboké tmavě hnědé oči.
"Co si to říkal, Manu?," zavrčela Ohazia.
"Já? Nic," odvětil hoch v plášti a zadíval se na Kara.
Karoz, zatímco se dohadovali, došel k oknu. Opřel se o něj ramenem a tím svým prázdným pohledem se díval ven. Ohazia se koukla, kam se Manu dívá. Všechen vztek ji náhle opustil. Přistoupila zezadu ke Karovi a položila mu ruku na rameno.
"Jen těžko by ses takhle trápil kvůli smrti člověka. Už na ni nemysli, Karo. Ta dívka tě zničí."
Venku silně pršelo, kapky deště stékaly po okně a kreslily Karovi slzy na tvářích. Nebo to nebyl jen ten déšť?

Karoz vešel do třídy. Všichni se na něho podívali a začali si mezi sebou cosi špitat. Karoz je ignoroval a šel na své místo.
"On ho zabil, zabil Charlieho," ozývalo se po třídě.
Karoz vzal do ruky karty. Věštba ho uklidňovala, ale teď nemohl, protože se na něho všichni dívali.
"Ty karty, Charlie mu sebral ty karty a on ho za to strčil pod auto," špitali si spolužáci mezi sebou.
Do třídy vešel profesor Axford. Kromě výchovného poradce taky vyučoval literaturu a angličtinu.
"Klid třído, už jsem tady. Než si někoho vyzkouším ze středověké literatury, najděte si stranu 52 v pracovním sešitě. Hned nahoře je Beowulf, přečtěte si ukázku a vypracujte k tomuto textu náležité úkoly, které máte ve cvičení 1. Nějaké otázky?"
"Axford má dneska nějakou blbou náladu," zabručel si pod vousy jeden ze studentů.
"Co kdybych si vyzkoušel třeba vás, pane Davisi?," podíval se na něj zlostně Axford. Jeho spolužáci se rozesmáli. "Pokud vám to přijde tak zábavné, tak si zřejmě celá třída může napsat ze středověké literatury test, že?," pokáral je Axford.
Třída zmlkla. Všichni plnili zadanou práci. Nebylo slyšet nic, než Axfordovi otázky, Davisovi odpovědi a škrábání propisek.
"Dobře. No kdyby ses učil, vypadalo by to líp. Vidím to tak na trojku."
"Dobře, pane profesore. Děkuji, pane profesore," řekl rozklepaně Davis a vrátil se do své lavice.
"Tak se podíváme, jak jste si poradili s tím cvičením," obrátil se Axford ke třídě.
"To je otrava," zabručel Karoz.
"Slečno Starkey, byla byste tak hodná a přečetla nám tu ukázku?"
"Ano, pane profesore," souhlasila dívka.
Karoz zvedl hlavu, podíval se na ni. Byl tak krásná. Její krásné vlnité blond vlasy se na slunečním světle zlatě leskly. Její výrazné zelené oči se upřeně zahleděly do sešitu.
"Prosím klid," napomenul Axford třídu. "Začněte, slečno."
"Hygelákův velmož zase se vzmužil: v síle se nemínil, myslil na slávu. Soptě hněvem, na podlahu hodil meč ten krásný, klikatě tepaný, kalený a silný. Spolehl na sílu, moc svého stisku. Tak sluší se jednat, když v boji…"
Dívka četla a Karoz z ní nemohl zpustit oči. Její hlas zněl místností jako boží zvony. Nikdo ani nepípl. Víc než text, každý vnímal její nádherný hlas. Karoz byl jako zhypnotizovaný.
"Victoria… je tak krásná."
"… bojem nezkrušen: statečný válečník vztekle smýkl smrtelnou sokyni, až sesula se k zemi."
"Děkuji vám, slečno Starkey. Tak a teď ty úkoly. Pane Karo, mohl byste nám přečíst zadání prvního úkolu prosím?" Karoz nevnímal, byl zasněný. "Pane Karo!"
"Co? Promiňte. Jakou roli hrály zbraně v hrdinských písních? Najděte v úryvku oslavu zbraně."
"Děkuji. Tak kdo mi na to dokáže odpovědět?"
Victoria se podívala na Kara. Když se na ni také podíval, odvrátila rychle hlavu zas zpátky. Výuka běžela dál, Victoria už se na něho znovu nepodívala, zato Karoz ji sledoval po zbytek hodiny.

Karoz seděl ve svém pokoji. Kreslil. Vypadalo to jako portrét nějaké dívky. Čas plynul, kresba byla hotová. Karoz se na ni zadíval.
"Victoria Starkey, ta nejkrásnější dívka na světě," povzdychl si.
Po tváři mu stekla slza. Kolem jeho pokoje šel Manu. Uslyšel pláč.
"Karo! Jsi v pořádku?," strachoval se.
"Jdi pryč!," křikl Karoz.
Manu si povzdychl a otevřel dveře.
"Jen jediná osoba na světě může do tvých chladných očí vehnat slzy… zapomeň na ni."
"Nech mě být," urazil se Karoz a otočil se k němu zády.
Při tom shodil na zem svou kresbu. Manu ji zvedl.
"Věděl jsem to. Nebudu ti tady vykládat, že je to umělecké dílo, protože bude, až na něm nebude ona," řekl Manu a papír zmuchlal.
"Jak mám zapomenout? Miluji ji."
"Victoria je úžasná dívka, ale… to ty ses s ní rozešel. Vzpomeň si, proč si to udělal a mysli na to."
Karoz si povzdychl. Manu se na něho smutně podíval. Došel k němu a položil mu ruku na rameno.
"Můžu ti věřit, Manu?," zeptal se Karoz.
"Jak se můžeš takhle ptát? Já, Ohazia a Taroky jsme tvá rodina, nám můžeš věřit," pousmál se na něj Manu.
"Tak to nemyslím. Jste má rodina, ale mohu ti věřit jako příteli?"
"To záleží jen na tobě. Pro mě jsi přítelem, stejně jako Ohazia a Taroky. Pro mě nejste jen rodina jako povinnost. Jste přátelé a já bych za vás obětoval život. Nevím, jak ty a Taroky, ale já a Ohazia jsme ochotní vás bránit vlastními těly, to přece víš."
"Zachováš tajemství, příteli?"
"Ovšem."
"Řeknu ti, proč jsem se s ní rozešel."
Manu vytřeštil oči.
"Karo…"
"Rozešel jsem se s ní proto, že mi něco došlo. Já tu budu napořád, ona ne.
"Karo, ty jsi idiot! To nemyslíš vážně?! Co sis myslel?! Myslel sis, že tím od ní své srdce odpoutáš?! Tak či tak jednou umře, ať s ní budeš nebo ne! Tak či tak tě to zlomí! Proč? Proč ses vzdal štěstí? Idiote!!! Víš, jak si nás všechny ranil?! Ty jsi takový neuvěřitelný sobec! S Victorií ses smál, kde je teď tvůj úsměv? Víš vůbec, jak moc nám chybí? Jak moc mně chybí?"
Manu se rozplakal. Karoz se na něho smutně podíval, vstal a objal ho.
"Odpusť, příteli. Nedokážu se znovu smát. Za celý svůj život jsem se poprvé usmál v den, kdy jsem potkal Victorii, to víš. Bez ní se nemohu smát."

Po chodbě šla Ohazia, zastavila se u Karových dveří.

"Ach Victorie, víš ty vůbec, jak moc mu scházíš."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hin Hin | 14. února 2014 v 18:49 | Reagovat

Úžasný diel~ ako vždy ^^ Mohol by si niekedy napísať poviedku na Mellama a Zessa Q.Q V tvojom podaní by to bolo totálne žobí x3

2 EmoSam EmoSam | 15. února 2014 v 18:58 | Reagovat

ano, už jsem něco začal psát, tak snad dopíšu, ale teď mám hodně práce do školy :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama